Občas mě láká vyjet úplně jinam. Do města, které neznám, kde nemám naučené ulice, křižovatky ani místa, kde se dobře nabírá zákazník. Je to pro mě výzva a právě to mě na tom baví. Člověk musí mnohem víc sledovat navigaci, provoz i všechno kolem sebe.

Jednou jsem se proto rozhodla vyrazit po 23. hodině do Českých Budějovic. Mám to tam docela daleko, ale chtěla jsem si zkusit, jaké je jezdit v úplně jiném městě. Svoji taxi firmu tam nemám, takže jsem zapnula Bolt a brala to jako takový malý experiment.

A hned po příjezdu přišla první objednávka.

Navigace mě zavedla k podivně působícímu klubu. Čekala jsem klasickou jízdu, jenže k autu přišly čtyři slečny. Už od začátku na mě působily zvláštně. Vypadaly, jako kdyby byly pod vlivem něčeho, případně za sebou měly hodně divokou noc. Těžko říct.

Nastoupily a začaly se mezi sebou bavit.

Pořád opakovaly něco v tom smyslu, že mají strach, aby „to vzal“.

Netušila jsem, co přesně tím myslí, a raději jsem se o to ani nezajímala. Moje práce byla odvézt je tam, kam potřebovaly.

První zastávka byla u benzinky.

Zastavila jsem, ony vystoupily, šly dovnitř a asi po minutě byly zase venku. Nastoupily a pokračovaly jsme dál.

Další zastávka byla v centru.

Znovu vystoupit, někam vejít, za chvíli zpátky do auta.

V tu chvíli už mi samozřejmě hlavou běželo, co vlastně po městě dělají. Něco rozvážely? Něco vyzvedávaly? Měly prostě několik míst, která potřebovaly objet? Dodnes to nevím.

Pak jsme zase vyjely.

Jedna ze slečen seděla vzadu vpravo. Opřela se o okýnko a začala mluvit o tom, jak ji všechno nebaví. Že je všechno na nic. Že už toho má dost.

Najednou se atmosféra v autě úplně změnila.

Těžko se mi to popisuje i zpětně. Byla v tom obrovská tíha. Jako kdyby se všechno kolem na chvíli zahalilo do mlhy. Seděla jsem za volantem, poslouchala ji a cítila, jak mě ta nálada v autě začíná pohlcovat.

Pokračovala jsem podle navigace a blížil se nájezd.

Podívala jsem se do zrcátka. Potřebovala jsem se zařadit, takže jsem na vteřinu otočila hlavu doprava. Mrtvý bod je zrádný a za volantem jsem zvyklá si ho fyzicky zkontrolovat.

Jenže přesně tam seděla ona.

Byla opřená přes velkou část okýnka a zakrývala mi výhled.

A pak přišlo troubení.

Silné, dlouhé troubení kamionu.

Všechno se odehrálo během vteřiny.

Kamion byl těsně vedle nás. Dodnes mám pocit, že nás dělily centimetry. Okamžitě jsem zareagovala a situaci stihla zachránit, ale v tu chvíli mi došlo, jak málo chybělo.

Kamion mohl být ve mně.

Srdce mi bušilo a hlavou mi běželo, odkud se tam tak rychle vzal a proč byl tak rozjetý. Hlavní ale bylo, že jsme byly v pořádku.

Pokračovaly jsme a zastavily u další benzinky.

A právě tam ta slečna vzadu pronesla větu, kterou si z té jízdy pamatuji asi nejvíc.

„Škoda, aspoň by to skončilo.“

Po tom, co se stalo před pár minutami, mi z té věty nebylo vůbec dobře.

Už jsem chtěla mít tuhle jízdu za sebou.

Nakonec jsem všechny odvezla zpátky k tomu podivnému klubu, kde jsem je původně vyzvedla. Vystoupily, dveře se zavřely a já zůstala sama v autě.

Jenže tentokrát jsem neměla chuť okamžitě zapnout další objednávku.

Zajela jsem na náměstí, zaparkovala a vystoupila z auta. Našla jsem lavičku a sedla si.

A jen jsem dýchala.

Potřebovala jsem chvíli sedět venku, koukat kolem sebe a dostat se zpátky do normálního rozpoložení. Celá ta jízda ve mně zanechala zvláštní pocit, který se těžko převádí do slov.

Možná to bylo složením všeho dohromady. Cizí město, čtyři zvláštní zákaznice, jejich podivné zastávky, věty, kterým jsem úplně nerozuměla, depresivní nálada jedné z nich a potom kamion, který byl během okamžiku skoro v mém autě.

Bylo toho najednou příliš.

Za volantem potkáte všelijaké lidi. Veselé, opilé, naštvané, zamilované, zlomené, ukecané i takové, kteří celou cestu neřeknou jediné slovo. Časem si na spoustu věcí zvyknete a berete je jako součást práce.

Některé jízdy se vás ale přesto dotknou.

Když jsem tehdy seděla sama na lavičce na náměstí v Českých Budějovicích, kam jsem přijela jen proto, že mě baví jezdit v neznámých městech, říkala jsem si, že na první jízdu jsem si tedy vybrala opravdu výživný začátek.

A hlavně jsem byla ráda, že sedím právě na té lavičce. Protože pár centimetrů mohlo celý ten příběh ukončit úplně jinak.