Některé jízdy skončí ve chvíli, kdy zákazník vystoupí, zabouchnou se dveře a já pokračuju dál. A některé se mnou jedou ještě dlouho potom. Tohle je jedna z nich.

Ten večer jsem vezla z akce mladý pár. Oběma mohlo být maximálně osmnáct, měli už něco vypito a čekala nás cesta po D5 směrem domů. Zpočátku to vypadalo jako jedna z těch běžných nočních jízd, kterých člověk za volantem zažije stovky. Jenže mezi nimi bylo od začátku cítit napětí.

Mladík seděl vzadu za mnou. Působil depresivně, byl rozhozený a s přítelkyní se hádal. Z jejich slov bylo jasné, že se mezi nimi něco děje, ale já se soustředila hlavně na řízení. Byli to moji zákazníci a mým úkolem bylo dostat je domů.

První zastávka přišla po třech minutách

Asi po třech minutách jízdy, ještě někde mezi poli a přírodou, na mě mladík začal hulákat, ať okamžitě zastavím, že jde pryč. Zastavila jsem. Vystoupil a jeho přítelkyně, která seděla vedle mě, vytáhla pětistovku.

„Moc mě to mrzí. Vůbec jsem nečekala, že tohle udělá. Nechte si to, prosím, za ten čas a počkejte na nás.“

Pak vystoupila a šla za ním. Na sedačce si nechala kabelku a mikinu. Po chvíli ho přivedla zpátky, oba nastoupili a pokračovali jsme.

4 minuty a je tu další zastávka

Neuběhly ani čtyři minuty a přišla další zastávka. Projížděli jsme kolem rozkvetlých polí, na obloze svítil dorůstající měsíc a já si užívala výhled. Vtom mladík znovu začal vyvádět. Prohlásil, že se slečnou končí, že je všechno na nic a že vystupuje.

Zajela jsem ke krajnici a on opět vystoupil. Tentokrát za sebou pořádně práskl dveřmi. Podívala jsem se na slečnu a řekla jí, že takhle tedy ne. Znovu se omluvila a vydala se za ním.

Po chvíli se oba vrátili do auta, jako by se nic nestalo. A pak se mě zeptali, jestli můžou uvnitř vapovat.

„Já vyskakuju“

Najeli jsme na D5. V pravém pruhu byla hromada kamionů, jeden za druhým, takže jsem se zařadila do levého a začala je předjíždět. Mladík mezitím opakoval, že už chce být doma a že chce se vším skončit. Jenže během chvíle se jeho nálada ještě zhoršila.

Začal hulákat, že se vším končí, a odpoutal se.

Auto okamžitě začalo pípat a rozsvítila se kontrolka nezapnutého pásu. A pak přišel 22. kilometr D5.

„Já vyskakuju.“

Otevřel za jízdy dveře a vystrčil nohu ven. Dal ji na asfalt.

V tu chvíli se mi snad promítl celý život před očima. Jeli jsme v levém pruhu rychlostí 123 km/h, vedle nás kamiony a za mnou seděl člověk, který měl otevřené dveře a nohu na silnici. Prosila jsem ho, ať neskáče. Zároveň jsem i přes všechno, co se v autě dělo, ucítila zvláštní zápach. Byla to podrážka jeho boty. Jak táhl nohu po asfaltu, začala se škvařit.

Potřebovala jsem dostat auto z levého pruhu ke krajnici. Rychle jsem zpomalila, dokončila předjíždění kamionu, který na mne blikal a dostala se před něj doprava. Pak jsem zastavila u krajnice. Všechno se odehrálo během několika vteřin. Byly to centimetry. Stačila trochu jiná rychlost, jiný pohyb volantem nebo špatný odhad a kamion mohl skončit v nás.

Sama na kraji D5

Jakmile jsme zastavili, mladík vyběhl z auta a rozběhl se směrem k poli. Jeho přítelkyně okamžitě vyběhla za ním.

Zůstala jsem u auta a snažila se vůbec zpracovat, co se právě stalo. Stála jsem na kraji D5, jen kousek od pravého pruhu, kterým projížděly jeden za druhým kamiony. Všechny ty zvuky, světla a vůně působily skoro jako scéna z filmu.

Ještě před chvílí jsem normálně vezla dva mladé lidi domů. Teď jsem stála na kraji dálnice, kolem mě burácely kamiony a někde u pole pobíhal kluk, který se před několika okamžiky pokusil vystoupit z jedoucího auta.

Po chvíli se dívka vrátila.

Sama a s pláčem.

A tak jsem šla za ním já.

Našla jsem ho a začala s ním mluvit. Přemlouvala jsem ho, ať se vrátí. Říkala jsem mu, že už je skoro doma, že zbývá jen kousek a že ho tam odvezu. Ať prostě nastoupí a těch posledních pár kilometrů společně dokončíme.

Nakonec mě poslechl. Vrátil se se mnou k autu a nastoupil. Jeho přítelkyně si znovu sedla vedle mě.

„Tu pětistovku si nechte za vaši ochotu. Moc se omlouvám. Bože, jak já se omlouvám, nečekala jsem, že vás budeme tolikrát stavit a otravovat,“ říkala mi.

Pokračovali jsme tedy dál a já je oba dovezla až domů.

A kde jsou ty moje dvě kila?

Když jsme konečně dorazili, mladík rychle vyběhl z auta a venku začal rozhazovat rukama. Slečna zůstala sedět vedle mě a chvíli na mě zvláštně koukala. Já už měla téhle jízdy plné zuby, a tak jsem jí jednoduše řekla: „Na shledanou.“

Cesta, která měla trvat čtrnáct minut, se nakonec protáhla na čtyřicet. Byla jsem tak rozklepaná, že jsem sotva popadala dech.

Slečna se na mě podívala.

„A kde jsou jako ty moje dvě kila?“

Polil mě pot.

„Jaká dvě kila? Vždyť jste mi dala pětistovku a říkala, ať si ji nechám. Několikrát jsem vám stavěla, čekala jsem na vás a celá tahle jízda trvala mnohem déle. Ještě teď jsem v šoku. Mohlo být po nás.“

A přišla odpověď, kterou bych po tom všem opravdu nečekala.

„No jo, jenže ty peníze nejsou moje.“

Tak jsem jí dala dvě stovky a odjela.

Některé jízdy zůstanou v hlavě

Seděla jsem zase sama za volantem. Za mnou byla cesta, během které se mladý kluk pokusil vyskočit z jedoucího auta na D5, táhl botu po asfaltu, jeho přítelkyně za ním běhala k poli, potom se vrátila s pláčem a já ho šla přesvědčovat, aby vůbec nastoupil zpátky. Nakonec jsem je oba dostala bezpečně domů.

A úplně poslední věc, kterou jsem z té jízdy slyšela, byla otázka na dvě stovky.

Práce taxikářky je někdy zvláštní. Vozím lidi z večírků, z práce, z letiště, z návštěv i z hospod. Poslouchám jejich rozhovory, hádky, smích a pláč. Na pár kilometrů se ocitnu uprostřed života lidí, které jsem před několika minutami vůbec neznala a které už možná nikdy neuvidím.

Někdy jde jen o cestu z bodu A do bodu B. Jindy během několika kilometrů vidím z cizího života víc, než bych kdy chtěla.

Na 22. kilometr D5 jen tak nezapomenu

Na 22. kilometr D5 asi jen tak nezapomenu. Na otevřené dveře za jízdy, zápach pálící se podrážky, kamiony vedle nás, plačící dívku ani pole u dálnice.

Nevím, co se mezi těmi dvěma odehrálo předtím. Nevím, co se dělo po mém odjezdu. Byli mladí, maximálně kolem osmnácti let.

Vím jen jedno. Tu noc mi do auta nastoupili dva mladí lidé a po jedné z nejšílenějších jízd, jaké jsem zažila, z něj oba vystoupili doma.

A já odjížděla o dvě stovky lehčí, než jsem ještě pár minut předtím čekala. Zároveň jsem ale byla vděčná, že jsme já i auto vyvázli ve zdraví. Stačilo opravdu málo. Stačilo se v tu chvíli nepodívat do zrcátka, zareagovat o pár vteřin později nebo špatně odhadnout kamion vedle nás a všechno mohlo skončit úplně jinak.

A kdyby ten mladík skutečně vyskočil? Nad tím raději ani nepřemýšlím. Dodnes nevím, co bych v takové chvíli dělala, co by následovalo a jak by celý ten večer skončil. Vím jen, že tentokrát jsme měli obrovské štěstí. Všichni jsme dojeli živí a zdraví. A po tom, co se odehrálo na 22. kilometru D5, pro mě právě tohle znamenalo nejvíc.