Byla sobotní noc a já se rozhodla vyplnit volný čas jízdami přes Bolt. Během pár minut mi přišla objednávka z města.

Vyzvedávala jsem mladšího pána, který měl trochu upito, ale normálně komunikoval a přesně věděl, kam jede. Na první pohled působil jako úplně běžný zákazník.

Nastoupil, pozdravil a skoro okamžitě začal mluvit o Boltu.

„Já jsem překvapenej, že to tady vůbec funguje,“ říkal. „Ale jsem rád. Klasickým tágem by mě to vyšlo tak na litr.“

Podobné rozhovory jsou při nočních jízdách běžné. Lidé řeší cenu, čekací dobu nebo porovnávají aplikaci s klasickým taxíkem. Chvíli jsme si povídali o cenách i nočním životě a cesta zatím probíhala úplně normálně.

Stačilo, že jsem si sáhla na koleno

Minulý rok jsem prodělala boreliózu a od té doby mě občas bolí kolena. Při delším řízení se bolest někdy ozve a mně pomáhá zatlačit na určité místo pod kolenem. Přesně to jsem během téhle jízdy udělala.

Jednou rukou jsem řídila a druhou si na chvíli sáhla na koleno. Několikrát jsem zmáčkla místo, které mě bolelo. Dělám to automaticky a tentokrát jsem nad tím také vůbec nepřemýšlela.

Jenže pán sedící vedle mě si toho všiml. Podíval se na mě, mlasknul a pronesl: „Aha, takže ty bys to chtěla.“

Chvíli jsem přemýšlela, jestli jsem ho vůbec správně slyšela.

„Co tím myslíte?“

„Vidím to na tobě. Chtěla bys to, co?“

A v tu chvíli dostala celá jízda úplně jinou atmosféru.

Z obyčejné jízdy bylo během chvíle něco úplně jiného

Ještě před pár minutami jsme se bavili o tom, kolik by ho cesta stála klasickým taxíkem. Teď jsem seděla za volantem vedle připitého cizího chlapa, který si z toho, že mě bolí koleno, vytvořil vlastní představu o tom, co údajně chci.

Snažila jsem se jeho poznámky přejít a soustředit se na cestu. On ale pokračoval v dalších narážkách.

Pak na chvíli ztichl.

Místo úlevy jsem z toho ticha měla zvláštní pocit. A o chvíli později mi sáhl na nohu.

V tu chvíli už jsem měla jasno.

„Můžete na mě přestat sahat? Nemám o nic zájem. Asi jste mě špatně pochopil.“

Sedíte za volantem, sledujete silnici a vedle vás je člověk, kterého zároveň potřebujete hlídat koutkem oka. Každý další kilometr je najednou delší, než by měl být, a v hlavě počítáte hlavně to, kolik cesty ještě zbývá.

Hlavně už dojet

Přestala jsem se s ním vybavovat a odpovídala už jen krátce. Chtěla jsem dokončit jízdu, vysadit ho a mít ho z auta venku. Moje reakce se mu očividně nelíbila.

„Vy ženský jste tak náladový, to je hrozný.“

Jeho nadšení z levnějšího odvozu domů mi v tu chvíli připadalo jako rozhovor z úplně jiné jízdy. Přitom to celé začalo naprosto banálně. Bolelo mě koleno, tak jsem si na něj sáhla.

On si to vyložil po svém.

Když jsme konečně dorazili, čekala jsem už jen na okamžik, kdy vystoupí a zavřou se za ním dveře.

Než odešel, sáhl ještě do kapsy. Chvíli v ní něco hledal a pak vytáhl dvoukorunu. Podal mi ji.

„Tady máte dýško.“

Po tom všem mi dal dvě koruny. Pak konečně vystoupil. Opřela jsem se do sedačky, chvíli seděla a pak pokračovala dál. Byla sobotní noc a směna pokračovala. A koleno mě bolelo pořád.