Některé zákazníky si zapamatujete kvůli jejich příběhu. Jiní vás rozesmějí, svěří se vám nebo během půlhodiny stihnou převyprávět polovinu svého života.

A pak jsou zákazníci, u kterých celou cestu přemýšlíte, co jste vlastně udělali špatně.

Jednou jsem vyzvedávala paní u baru a čekala mě delší cesta zpátky do Prahy. Když nastoupila, sotva pozdravila.

Hned jsem cítila, že nemá náladu na povídání.

I tohle podle mě patří k práci řidiče. Člověk musí umět odhadnout, kdo si chce cestou povídat a kdo chce mít svůj klid. Někteří lidé začnou mluvit ještě dřív, než se stihnou připoutat. Jiní odpovídají jedním slovem a koukají z okna. Obojí respektuji.

Takže jsem se na nic neptala a vyrazily jsme.

Po pár minutách na mě najednou vyhrkla:

„Dám si sluchátka, takže vás neuslyším, jo? Klidně si pusťte muziku.“

Jen jsem přikývla.

Trochu mě překvapil způsob, jakým mi to oznámila. Spíš než obyčejná věta to znělo jako rozkaz. Hudbu jsem každopádně nechala tak, jak byla.

Když jedu sama, klidně si ji pustím pořádně. Se zákazníky to mám jinak. Každý má jiný vkus a někomu může hlasitá hudba vadit, takže ji během jízd držím na příjemné úrovni.

Paní si nasadila sluchátka a pokračovaly jsme směrem na Prahu.

Po chvíli si je zase sundala.

„To mě jako chcete udusit?“

Chvíli jsem přemýšlela, jestli jsem správně slyšela.

„Prosím?“

„Je tady horko. A okýnko si otevírat nechci.“

Dobře.

Stáhla jsem tedy teplotu klimatizace.

Pokračovaly jsme dál.

Za chvíli přišel další pokyn:

„Dejte to ještě dolů!“

Venku bylo léto. I pozdě večer bylo kolem třiceti stupňů a klimatizaci jsem v tu chvíli měla nastavenou asi na šestnáct stupňů.

To už je teplota, při které se člověk po delší době v autě spíš začne těšit na svetr. Ale přání zákazníka je přání zákazníka, takže jsem teplotu upravila a jela dál.

Za nějakou dobu jí zazvonil telefon.

Z hovoru jsem samozřejmě slyšela jen její část. Někomu oznámila, že právě jede taxíkem.

A potom dodala:

„No nevím, za jak dlouho tam budu. Snad ne až do hodiny.“

V tu chvíli jsem jela po dálnici v pravém pruhu rychlostí kolem 110 km/h.

Mohla jsem samozřejmě jet rychleji. Jenže čím víc se blížím k Praze, tím častěji mi začínají chodit další objednávky. Sleduji navigaci, provoz a zároveň potřebuji vnímat, co se děje na telefonu. Jet za každou cenu 130 km/h v levém pruhu a k tomu řešit všechno ostatní mi připadá zbytečně náročné a hlavně méně bezpečné.

Navíc tenhle konkrétní úsek dálnice zrovna nepatřil k těm, kde auto krásně pluje po hladkém asfaltu.

Takže jsem pokračovala svým tempem.

Bezpečně.

Paní mezitím různě funěla, povzdychávala si a celkově jsem měla pocit, že jí vadí snad úplně všechno.

Nejdřív ticho.

Potom hudba.

Potom teplota.

Potom rychlost.

Možná jí vadilo i něco dalšího, o čem jsem se ani nedozvěděla.

Já jsem prostě řídila.

U podobných jízd jsem se naučila jednu důležitou věc. Nemá cenu přebírat náladu člověka, kterého vezete. Řidič si zákazníka nevybírá. Jednou vám nastoupí člověk, se kterým si povídáte celou cestu a na konci máte skoro pocit, že se znáte roky. Podruhé vezete někoho, komu vadí snad i vzduch v autě.

A vy máte pořád stejný úkol.

Bezpečně ho dovézt do cíle.

Když jsme konečně přijely na adresu, zastavila jsem a řekla:

„Tak jsme tady.“

Paní se podívala ven.

„No to vidím asi.“

Dobře.

„Děkuju, na shledanou.“

Otevřela dveře, vystoupila a odešla. Bez rozloučení.

Dveře se zavřely a já zůstala sedět za volantem.

Upřímně jsem byla docela ráda, že tahle jízda skončila.

Práce s lidmi vás naučí spoustu věcí a jedna z nich je zachovat chladnou hlavu. Za volantem si nemůžete každou poznámku brát osobně, pouštět se do hádky nebo zákazníkovi vysvětlovat, že klimatizace na sedmnáct stupňů už připomíná spíš lednici.

Někdy prostě stáhnete teplotu, jedete dál a čekáte na cílovou adresu.

Každý člověk může mít špatný den. Může být unavený, naštvaný nebo řešit něco, o čem řidič vůbec netuší. Já vidím jen těch pár desítek minut, které spolu strávíme v autě.

Proto podobné zákazníky beru jako součást práce. Usměju se, poděkuju, rozloučím se a jedu dál. A když za sebou zavřou dveře, občas si klimatizaci zase nastavím na normální teplotu.