Když člověk jezdí taxi, Bolt nebo Uber, nikdy předem neví, kdo si k němu za pár minut sedne do auta. Některé jízdy jsou úplně obyčejné. Vyzvednout, odvézt, rozloučit se a pokračovat dál. A pak jsou jízdy, které si člověk pamatuje ještě dlouho. Přesně taková byla i tahle.

Ten den jsem zrovna neměla žádnou vlastní objednávku. Když mám mezi jízdami volno, občas si čas vyplním Boltem. Zapnula jsem tedy aplikaci a čekala, jestli něco přijde.

Za chvíli cinkla objednávka.

Nástup byl v jedné vesnici asi čtyři kilometry ode mě a cílová adresa byla v Praze. Takže žádné krátké svezení kolem komína. Vydala jsem se pro zákazníka a přemýšlela, jaká tahle jízda asi bude.

Přijela jsem na místo, zastavila a čekala. Za chvíli přišel pán, nastoupil a hned po prvních pár větách bylo jasné, že dneska povezu někoho, kdo má za sebou hodně špatný den.

Nejdřív se podivil, že pro něj přijela žena.

„Jé, to jedu poprvé s ženou… a vlastně i Češkou! Teď je to samý cizinec, ani se s nimi nedá popovídat.“

Usmála jsem se. Podobné reakce slýchám celkem často, takže mě to nijak nepřekvapilo.

Jenže potom se podíval na mě, povzdechl si a řekl něco ve smyslu:

„Já jsem dneska strašně smutnej.“

A bylo vidět, že opravdu je.

„Může se tady vapovat? Nejradši bych si vykouřil celou hlavu.“

Vyjeli jsme směrem na Prahu a po chvíli mi povídá:

„A hlavně se, prosím vás, nedivte, kam jedeme.“

To už samozřejmě člověk trochu zpozorní. V hlavě mi okamžitě proběhlo, co může být na cílové adrese tak zvláštního, že mě na to zákazník musí předem upozornit.

Pak mi to vysvětlil.

Jel do strip clubu.

A měl k tomu podle něj velmi dobrý důvod.

Přítelkyně ho totiž podvedla. A kdyby jenom podvedla. On ji načapal přímo ve sprše se svým kamarádem.

V tu chvíli jsem vlastně ani nevěděla, jestli se mám smát, nebo ho litovat. Celá situace zněla skoro jako scéna z nějakého filmu nebo laciného seriálu. Jenže on seděl vedle mě úplně skutečný, nešťastný a právě mířil do Prahy léčit zlomené srdce způsobem, který si sám vybral.

Do strip clubu.

Cestou mi o tom začal vyprávět podrobněji. Bylo znát, že to ze sebe potřebuje dostat. Možná mu vlastně vyhovovalo, že sedí v autě s úplně cizím člověkem a že ho poslouchám. Já jeho přítelkyni neznala, kamaráda také ne a druhý den už jsme se pravděpodobně nikdy nemuseli vidět.

Takže povídal.

Chvíli byl naštvaný, chvíli smutný a chvílemi už dokázal celou situaci komentovat skoro s humorem. A právě to bylo na té jízdě zvláštní. Člověku ho bylo líto, protože zjistit něco takového o partnerce a ještě k tomu o vlastním kamarádovi musí být pořádná rána. Zároveň měla celá cesta místy tak absurdní atmosféru, že jsem se musela smát.

On se nakonec smál také.

Možná mu pomohlo už jen to, že mohl celou cestu mluvit. Taxikář se někdy na půl hodiny stane terapeutem, kterému lidé řeknou věci, které by možná nikomu jinému neřekli. Nastoupí do auta a během několika kilometrů vám převyprávějí kus svého života.

V Praze jsme se postupně blížili k cíli a já už přesně věděla, kam tedy jedeme. Pán se za svůj plán pořád trochu omlouval, jako kdyby měl pocit, že ho budu soudit.

Jenže proč?

Za volantem jsem zažila už tolik různých lidí, nálad a životních situací, že podobné věci beru úplně normálně. Někdo jede na první rande. Jiný se vrací z posledního. Někdo jede na svatbu, někdo z pohřbu, někdo do práce a někdo po zjištění nevěry do strip clubu. A upřímně, stát se mně něco takového, asi bych udělala úplně to samé.

Když jsme dorazili, popřála jsem mu, ať se večer alespoň trochu odreaguje. Vystoupil a vydal se za svým programem.

Já zavřela dveře, ukončila jízdu a pokračovala dál.

Původně jsem přitom Bolt zapnula jen proto, abych vyplnila čas, protože jsem zrovna neměla vlastní jízdu.

A místo obyčejného přejezdu z vesnice do Prahy jsem dostala další příběh do své sbírky kilometrů života.

Takových jízd už jsem zažila spoustu. Některé jsou vtipné, jiné smutné a některé zvládnou být obojí najednou. Časem člověk zjistí, že za volantem vlastně nepotkává jen zákazníky.

Potkává na pár kilometrů cizí životy.